Všechno začalo 9.3.2003 v 10.30 na parkovišti před školou. Tak strašně moc jsme se těšili na tenhle okamžik, až budeme stát před autobusem naplněným zavazadly, že týdny, které jsme trávili čekáním, byly nekonečné. Ale nebyly! Jsme tady a skoro v plné síle jsme připraveni se poprat s lyžemi a se sjezdovkou. Všechno a všichni naloženo a my můžeme odjet. Tak zase za týden, Klobouky!
Uvědomili jsme si, že až teprve tady to opravdu začalo. Úsměvy z tváří mizely jako zlevněné zboží v obchodních domech, oblečení moklo, rádoby voděodolné řasenky dívek se roztékaly, ozývalo se první kýchání a kašlání … nic moc povzbudivého. Naložili jsme všechna zavazadla na rolbu a sněžné skútry a vyrazili po klouzajícím blátě, ledě, za deště, větru a nakonec i mírné sněhové vánici vzhůru do kopce. Tohle je nejhorší hodina z celého kurzu. Jako hnací síla nám posloužila vidina vyhřáté chaty a odpočinku. Nakonec jsme dorazili všichni bez újmy na zdraví, i když mokří, špinaví, zpocení, unavení a s nervy trochu pocuchanými. Všichni se tehdy těšili na chvilku klidu. Pokud někdo předpokládal, že bude následovat odpočinek spojený s aklimatizací do nového prostředí, tak ten se pořádně zmýlil. Naši mučitelé - instruktoři měli o následující hodině úplně jiné představy. Nahnali nás na svah, aby všichni ostatní viděli, jak umíme - neumíme lyžovat. Ti, co ještě nikdy nestáli na lyžích, se aspoň statečně oblékli do lyžařského a buď se tvářili naprosto nešťastně, nebo jako největší borci. Docela jsme se ale zasmáli, protože několik z nás nestálo už pěknou dobu na lyžích, a někteří na nich dokonce stáli poprvé, takže se objevilo nemálo krkolomných pádů k pobavení zbytku kurzu. Ale i rozřazení jsme úspěšně dokončili. Čekalo nás vybalování a i ten odpočinek. Hned večer nám bylo jasné, že kdyby se tyhle "příjezdové rozjezdy" nekonaly, ranní vstávání by bylo mooooooc těžké - ono se ani tak moc lehko nevstávalo. 
První večer byl s heslem: seznamování. Nejen seznamování s lidmi na LVK, ale i s týdenním programem. Během chvilky jsme se dozvěděli to málo, co jsme mohli, a to všechno, co jsme nemohli… Ne, zas tak drsný to nebylo. Jelo nás přes padesát a to vše museli uhlídat jen tři učitelé a milovaný a obdivovaný pan - Mistr František! Tak se dalo čekat, že budou zavedena určitá tvrdá opatření… Ale taková šikana?! To nečekal asi nikdo… (To byl samozřejmě vtip. Měli jsme volnosti až až, mohli jsme si dělat, co jsme chtěli, až na pár vymezených hodin - to ovšem nikomu nevadilo:) Kromě toho stejně už jsme neměli dost sil dělat nějaké problémy). Byl přesně daný plán, který se musel bez výjimky dodržovat. Přesto byl každý den vždy něčím originální a neobyčejný. Každý nový den s sebou přinášel nové zážitky, ale i pády. 
"Stále jsem věřila, že se přeci jen naučím lyžovat a sníh připadne. Moje deprese se však začala prohlubovat hned další den na svahu. Po desátém zaboření do sněhu jsem přestala počítat, kolikrát ještě spadnu. Byla jsem totálně vysílena opakovaným zvedáním, hledáním lyží a obouváním si jich. První noc jsem usínala s pocitem, že nenávidím zimu, hory a hlavně lyže, které se stejně nikdy nenaučím ovládat. Druhý den byl ale o hodně lepší. Přestala jsem na svahu padat, mé pády se objevovaly jen občas. Zimu a hory jsem začala mít ráda! Lyže jsem ale pořád nenáviděla. Zlom přišel třetí den mého pobytu. Už mi to docela šlo.Můj vztah k lyžím začal být jiný! Měla jsem je ráda a myslela jsem si, že přece jenom už umím lyžovat. Tento pocit vydržel jen do chvíle, než jsem potkala první, druhé a třetí družstvo. Ale i přes krásné obloučky nejlepších družstev jsem si začala věřit, že to přece jen s lyžováním mohu někam dotáhnout (haha). Poslední dva dny jsem už nespadla, teda kromě těch tří pádů, při slalomu, ve kterém jsem skončila v první desítce (samozřejmě ve své kategorii = samotné kategorii čtvrtého družstva). I když jsem nezvítězila, byla jsem dobrá! Ještě lepší jsem se stala, když jsem na zpáteční cestu k autobusu použila mé získané dovednosti a sjela dolů na lyžích. Na to, abych se stala nejlepší, mi nezůstal čas." 
"Hned první odpoledne jsme se přesunuli na ten úplně nejmenší svah, ze kterého jsem však měl hrůzu. Uběhlo ale pár dnů, po kterých jsem úplně změnil svůj názor na lyžování. Největší překvapení nás však čekalo přes noc ze středy na čtvrtek, kdy napadla spousta sněhu a pěkně přituhlo. Měl jsem takovou radost, že se ze mě vzápětí stal lyžař tělem i duší. Byl to opravdu skvělý týden prožitý na Kohútce. Náš pobyt negativně ovlivňovalo pár členů Kohútka teamu, se kterými jsem se občas dostal do konfliktu, obzvláště mě však dojala černovlasá barmanka. Ale myslím, že jsem dojal i já ji. I přesto tu bylo opravdu krásně. Přemýšlím o štěstí, které mě potkalo, že jedu domů bez zranění. I to je pro mě vítězství. V to jsem ani nedoufal."
"Můj největší zážitek byl z běžek. Na běžkách jsem byla podruhé v životě a stejně jako poprvé to stálo zato. Sjet kopec na běžkách, dělat přitom obloučky a nespadnout, mně i ostatním dělalo velké problémy. Když jsem kopec (s obtížemi) sjela, pan učitel mi oznámil nemilou zprávu: "Vyjeďte vlekem, sjeďte si to ještě jednou a počkáme se nahoře!" Kopec jsem sjela. Většinou po zadku. A když jsem se chystala, že nasednu na vlek a pojedu (jako poslední za ostatními), vlek se najednou polámal. Vlekař oznámil, že nepojede asi 15 minut. Všichni už byli nahoře a čekali jen na mě, a tak jsem musela kopeček vyběžkovat - jestli se tomu mému stylu dá říkat běžkování. Pak jsme jeli na Portáš. Já samozřejmě jako poslední a pořád na zemi. Pan učitel mě neustále povzbuzoval a také sbíral ze země. Tímto bych mu chtěla poděkovat za jeho trpělivost."